PRÁCE DĚTÍ ZE 4. A 5. TŘÍDY ČERVEN 2019

DOBRODRUŽSTVÍ DĚVČÁTKA ZOE  -  Lucie Syrovátková

Bylo jednou jedno desetileté děvče jménem Zoe. Mělo zrzavé vlasy, které jí někdy spadaly až po pás a někdy je nosila v drdolu. Měla také modré oči po mámě. Bydlela na venkově.

Jednou šla ven a když došla na louku, začalo pršet. Najednou uviděla plavat včelí hnízdo v potůčku. Rychle a opatrně ho vytáhla a běžela s ním domů. Šla do svého pokoje a tam ho pověsila na provázek. Ráno se vzbudila a létaly kolem ní včelky. Opatrně vstala, protože moc dobře věděla, že kdyby udělala prudký pohyb, včelky by se cítily v ohrožení a bodly by jí. Včelka, která letěla první, řekla: „Jmenuji se Meda a přináším poselství od naší královny. Za to, že jsi nám zachránila život, se na jeden den můžeš stát jednou z nás.“ Zoe přikývla a než bys řekl včela, změnila se ve včelku. Byla škoda, že chvíli nepočkali, protože všechny včely i ona teď musely zabrat, aby hnízdo pověsily zpátky na strom. Zoe potom začala mít hlad, tak letěla s Medou na louku, aby se napila nektaru z květin. Byl to blažený pocit, když se ho napila, chutnal ještě sladčeji než med.

Jak si spolu pochutnávaly na nektaru, z ničeho nic se k nim snesl sršeň s pergamenem a četl z něj: „Já princ Jasmín ze sršního království, vám vyhlašuji válku. Dnes odpoledne se utkáme ve třech disciplínách, první disciplína je závod, druhá hádanky a třetí bude souboj mezi nejsilnějšími. Odpovězte obratem!“ Meda a Zoe rychle letěly za královnou, ta na další pergamen napsala: „Ano přijímám. S úctou královna Krystýna III.“ Obrátila se a podala ho sršňovi. Rychle svolala všechny nejdůležitější včely a poradila se s nimi. Porada skončila a nastalo odpoledne. Najednou, kde se vzal tu se vzal sršní posel byl tu a začal odříkávat: „Milá královno Krystýno III, z války nic nebude, jelikož náš princ dostal velký vztek z toho, že se nebojíte a přijala jste válku. Z toho vzteku omylem naletěl do stromu a pukl. Tím pádem válka nebude. Přeji hezký den.“

A v tom se Zoe proměnila zpátky v člověka a probudila se…

PIRÁTI OCEÁNŮ - JAK TO VŠECHNO ZAČALO  -  Anna M. Kopp

Jednoho krásného rána jsem se já Nia jako každé ráno probudila ve své posteli. V tu chvíli jsem si říkala, že jsem normální holka, která nikdy nic nezažije. Ale to jsem ještě nevěděla, co mě čeká. To bylo tak: Jako každé ráno jsem se oblékla a šla jsem k moři lovit ryby, ale v tom jsem zahlédla loď. Byla to loď, kterou jsem tu nikdy neviděla. Pořád se přibližovala, byla blíž a blíž. Nevěděla jsem, co dělat a začala jsem panikařit. V tom jsem zahlédla na stožáru pirátskou vlajku, zhrozila jsem se. Strachem mi ztuhly nohy, jen jsem tak stála na pobřeží jako osamělý sloup. Už jsem viděla i postavy na palubě. Po chvíli loď zakotvila asi 50 metrů ode mně. Nemeškala jsem a skočila za nejbližší balvan. Viděla jsem, jak se ke mně blíží dva piráti. Najednou za sebou cítím oddechování, pak přišla rána do hlavy.

Když jsem se probudila, byli jsme už několik mil od mého ostrova. Byla jsem zavřená v temné místnustce v podpalubí. Byla tam jen trocha slámy na spaní a jakýsi džbán s vodou. Po chvíli přišel pirát, měl na hlavě šátek a vypadal dost naštvaně. Řekl mi, že s ním mám jít ke kapitánovi - Zlatému Zubovi. Kapitán Zlatý Zub měl na sobě sváteční oblečení, kapitánskou čepici a vepředu jeden jediný zlatý zub. Posadil se a řekl: „Nio Klosová, od teď do budoucna budeš na naší lodi pracovat.“ A tak jsem na rozkaz kapitána každý den uklízela na jejich lodi. Tak to šlo ani nevím jak dlouho. Jednoho dne do mé kajuty vletěl orel. Byl raněný. Rozhodla jsem se mu pomoci. Ovázala jsem mu křídlo a nechala ho odpočinout pod mou postelí. Za pár dní byl zdráv. A já jsem se rozhodla, že uteču. Jednou v noci jsem se já i s orlem vyplížila z kajuty. Naštěstí nás nikdo neviděl. Nepozorovaně jsme se dostali k záchranému člunu. Spustila jsem člun na moře a nenápadně jsme se nalodili. Teď už jen veslovat a doufat, že někam dojedeme. Za pár dní jsme dorazili na pustý ostrov. Tam jsem se rozhodla, že postavím větší loď a naberu zásoby. Za pár týdnů byla loď připravena k plavbě a měli jsme základní zásoby. Vypluli jsme. Pluli jsme mnoho dní a nocí, když to jednoho mlžného rána – země na obzoru! 

Když jsme přistáli, zjistila jsem, že se jedná o obydlený ostrov. Pocestný mi řekl, že jsem na ostrově pirátů. Zabydlela jsem se v opuštěné chatě. Musela jsem si nějak vydělat na živobytí a pracovala jsem jako služka. Po nějaké době se mi však život ostatních pirátů zalíbil a rozhodla jsem se, že se také stanu pirátkou. Z ušetřených peněz jsem koupila malou loď a najala posádku. Vyrazili jsme na moře. Každé ráno orel vyletěl na stožár a celý den ze shora hlídal jestli nepřijde bouře. A tak se plavíme den co den, dál a dál objevovat nové země a ostrovy. Na památku mého dávného snu mít krásnou zahradu, kdekoliv přistaneme, zasadím jeden nový strom.

MIRIAM A NÁHRDELNÍK  -  Dorota Vojtěchovská

Miriam byla nemocná a rodiče šli na návštěvu za tetou Mílou. Miriam se pohupovala na židli a nudila se. Najednou bum! Cítila, jak ji bolí hlava a nic nevidí. Poté, co ji přestala hlava bolet, uviděla, že je na louce a poblíž stojí nějaká dívka. Miriam přišla až k ní, aby zjistila, že dívka pláče. ,,Proč pláčeš?"  zeptala se. ,,A to zase ne, já nepláču!" odvětila dívka rázně. ,,Jen je mi líto, že se v téhle zemi ztratil náhrdelník se srdíčkem. Bez něj tahle země vydrží jen dvacet čtyři hodin," řekla dívka a dodala, ,,mimochodem, jmenuji se Ina." ,,Já jsem Miriam, no Miriam," představila se. ,,To je mi opravdu líto", podotkla Miriam. Dlouho obě mlčely, ale pak řekla Miriam: ,,A to já tak nenechám!"

A opravdu, zanedlouho si spolu obě vykračovaly. Ina říká Miriam: ,,Prý se ztratil v moři." Zamířily tedy tím směrem. ,,Jak se však dostaneme do hlubin moře?" tázala se Miriam. Obě dlouho uvažovaly. Pak Miriam mrkla a v tu chvíli už viděla, jak Ina peláší k nějakému dřevěnému domu, který má střechu z mechu a kvítí. Přitáhla docela malou ponorku, akorát pro dva lidi. ,,Podívej, ta je viď?" podotkla a dodala, ,,tu vyrobil Eda, u nás jsou totiž všichni malincí jako děti, dokonce i královna." Za chvíli už se spolu Miriam a Ina potápěly do hlubin moře. Nevěřili byste, kolik tam bylo ryb a nejen ryb. Byli tam také rejnoci, medúzy, ježci, hvězdice a spousty jiných obyvatel moře. Když už byly na samém dnu, najednou to v ponorce zarachotilo a do ponorky začala téci voda. Ina ani Miriam už nestačily nic říct...ponorka byla za chvíli plná vody. Najednou do ponorky vklouzl i náhrdelník! Obě málem otevřely pusu samou radostí. Podařilo se jim dostat se nad hladinu, výskaly nadšením.

,,Co křičíš?" ptala se maminka Miriam. Miriam otevřela oči a viděla, že leží ve své posteli. Zeptala se: ,,Co se stalo?"

,,Spadla jsi ze židle," odvětila maminka

MEDVĚDÍ ROK  -  Jan Beneš

KTERAK KRYSÁCI ZACHRÁNILI RAKOVNICKÉ PIVO - Martin Krůta

O STVOŘENÍ SVĚTA - Kateřina Houfková

POPLETENÝ VLK - Kateřina Houfková

PRÁZDNINY - Jan Mazač

Práce dětí ze 4. třídy - červen 2016

POTOPENÉ MĚSTO HRŮZY  –   Adam Waller

Jednoho dne vstali mrtví z hrobů a házeli dynamity po městě.

Jak je házeli, roztočili Zemi, až byla celá od vody. Pak se půlka země potopila. Už je tam potopená 222 milionů let. Jednoho dne se planety srovnaly od Slunce a Merkuru, namířily na zeměkouli. Slunce předávalo energii a Merkur vypálil sluneční paprsek na Zemi a udělal do Země díru velkou 1 metr. Je v ní 10 lidí se skafandry. Jeden kluk se jmenuje Kevin a rozhodl se zničit všechny živé mrtvé. Půjčil si raketomet a vyplaval na hladinu. Šel na hřbitov, ale raketomet zapomněl. Přišlo mu divné, proč leží před hrobem diamanty. Měl pocit, že je má vzít, tak je vzal a dal je do pytlíku. Seshora se spustily pytle s prachem a nic nebylo vidět. Byly slyšet podivné zvuky a Kevin ztratil pytlík s diamanty a utekl pryč, do starého města. Když mrtví házeli dynamit, v tomhle městě zůstaly zříceniny. Kevin tam našel zapalovač a tlustý klacek. Zapálil ho. Uviděl dům a šel tam. Našel tam omráčeného člověka. Pak plaval zpátky ke svým lidem a řekl jim, že viděl staré město. Chtěl, aby šli s nimi a oni souhlasili a šli. Tak šli stavět město a našli ty ztracené diamanty. Diamanty byly velké a mají hodnotu 2 milionů až 1 miliardy. Lidi z nich ale udělali diamantové krumpáče a zničili s nimi hroby živých mrtvých. Potom vybudovali nové město a našli způsob, jak zničit všechny mrtvé. Kevin vykopal díru a našel tam zdroj času. Stoupnul si na něj a portnul se do roku 1978. To bylo ještě všechno v pořádku. Měl štěstí, že měl s sebou lopatu. Šel kopat díru, kde našel zrezlý fleret, sadu granátů, rotačák a jako poslední atomovou bombu. Vrátil se zpátky a ukázal to ostatním. Někdo měl nápad: „Hodíme tu bombu do portálu monster.“ Tak teda šli zabít živá mrtvá monstra. Portálem se dostali na místo za dvě sekundy. O hodinu později našli portál mrtvých monster. Když tam byli, počítali do dvou. Raz. Dva!!!! Bouchlo to, třáslo to o zem a zničilo to všechna monstra. Kevin a ostatní nevyletěli do vzduchu, takže se portnuli do starého města. Jmenuje se staré, ale ve skutečnosti je nové, protože ho nově postavili.

Už je to sto let a od té doby je všechno v pořádku a lidi si tam vybudovali vlastní civilizaci.

Povídka Město zítřka – Adéla Rezková 

Bylo jednou město a to bylo tuze prapodivné. Bylo tak plné lidí, že se o tom dozvěděli i vědci a prohlásili město za zítřejší.

Ve městě bydlela mladá dívka, která žila jenom s babičkou. Jednou šla do parku a potkala tam další dívku. Netušila však, že dívka, kterou potkala, je robot. Dívka zaváhala a zeptala se jí:“Kdo jsi?“ Druhá dívka odpověděla: “Jmenuji se……….“, ale nedokončila větu. Dívka se zarazila: „Moment, ty  jsi……………………“. Náhle se ozvalo hlasité uíííí, uíííí. Dívka se tak polekala, až omdlela.

Druhý den ráno se probudila na obilném poli a přišlo jí to opravdu divné. Zvedla se ze země, byla jak omámená. V tom si všimla divné placky připnuté na tričku, měla tvar písmene T. Chtěla si jí sundat, ale něco jí říkalo, že by to neměla dělat. Náhle uslyšela: “Psst, ticho“ a vedle ní se objevila dívka – robot. „Něco nás pronásleduje“, řekla. Chvilku se nic nedělo a dívka se otázala, proč tady čekají tak dlouho, když v tom se vyřítil obrovský náklaďák. Když popojel, dívka uviděla něco, co ještě nikdy předtím neviděla, tolik úžasných věcí. Chtěla si na ně sáhnout, když v tom uslyšela z ampliónu nemilosrdnou zprávu: „Slyšte, slyšte, porouchala se budova číslo 602.“ Dívka běžela do budovy 602 a viděla tam dva neznámé muže, kteří jí řekli: „´Tvá kamarádka je mrtvá“. A pak jí také řekli, že náš svět vybuchne za 52 dní. Dívka nechápavě odvětila:„Za padesát dva dní, musíme něco udělat!“, vykřikla.

A od té doby se dívka snaží zachránit celý svět.

Povídka Dračí město – Alžběta Hlavsová

V dračím doupěti žil dračí král,  který  sežral  každého, kdo  se ukázal a nesplnil  úkol. Přišel plnit úkol dráček. Vtrhl do města a uviděl tam dráčka Kouzelníka. Šel za ním, potřeboval kouzelný prášek.  Kouzelník mu ho dal a dráček se vrátil na hrad. Drak šílel, naštval se a chtěl ho sežrat. Dráček ale utekl, král ho honil, až se vyčerpal a upadl k zemi. Dráček vyhrál a celé město se radovalo a oslavovalo. Ten dráček se chtěl stát králem, tak se stal.

Celé město jásalo a všichni byli rádi.

Povídka o městě Štěstí – Anna Khopová    

Město Štěstí bylo veliké a slavné. Bylo v něm všechno krásné, světlé, ale neživé. Každý, kdo do něj vstoupil, dostal zvláštní dar.

     Jednou do města Štěstí vstoupilo město Lásky. Město Lásky bylo všebarevné, pestré a hezké. Město Lásky dostalo zvláštním darem město Země. Město Země bylo prázdné. Jednoho dne šlo i město Země na návštěvu do města Štěstí. Když město Země došlo k městu Štěstí, nejdříve pozdravilo a pak se ho zeptalo: „Město Štěstí říká se, že kdo sem vstoupí, dostane zvláštní dar, a proč jsi mi ho ještě nedalo?“  Město štěstí odpovědělo: „Dávám ti tuto zvláštnost, dávám ti živé tvory, zvířata, lidi, rostliny, stromy, keře a vzduch.“ Ve městě Země najednou začala šumět voda, stromy a keře růst, lidé a zvířata žít, ptáci zpívat.

Město Země poděkovalo a pak se ještě zeptalo města Štěstí: „Kdo ti dal dar dávat městům dary?“ Město Štěstí odpovědělo: „Dostalo jsem tento dar od našeho vládce města Slunce.“ A město Země se ptalo: „Kde bydlíme?“ Město Štěstí odpovědělo: „Bydlíme ve městě Vesmíru“. Nakonec město Země šlo domů.

Jednoho dne se stalo, že město Štěstí se ztratilo. Ve městě Země a Lásky se přestalo žít dobře. Města Země a Lásky začala hledat město Štěstí, ale nemohla ho najít. Šla do místa, kde bylo město Štěstí a tam našla pergamen. Na pergamenu bylo napsáno: „Milé město Lásky a Země, rádo bych vám předalo moji vládu“. Pokud odpovíte Ne, budu tady navěky a lidé budou chtít dostávat pořád více a více, až by nakonec byli chamtiví a vedlo by to ke konci lidstva. Pokud odpovíte Ano, moje štěstí potká každého alespoň jednou za rok. Města Země a Lásky souhlasila.

A proto my lidé jsme na světě a máme se rádi a milujeme se. A nejméně jednou za rok máme my lidé velkou radost.