31.3.
2021 Slovo faráře pro Bratrskou školu

Velikonoční poselství od Jákobova žebříku pro Bratrskou školu
Milé děti, učitelé a učitelky, rodiče,
milá Bratrská školo!
Dovolte, abych vás srdečně pozdravil z kostela U Jákobova žebříku. Kostel sice o letošních
Velikonocích nebude úplně prázdný, budou se tu konat bohoslužby, ale jen ve velmi malém počtu.
Smí nás tu být nejvýš patnáct. Takže by se k nám nevešla ani celá jedna třída – a už vůbec ne celá
Bratrská škola.
Když jsem vám takto psal na jaře minulého roku, předpokládal jsem, že o Vánocích se tu možná a o
příštích Velikonocích určitě sejdeme. Dopadlo to jinak. Mnohé věci dopadnou úplně jinak, než si
představujeme. Naštěstí to platí i o těch dobrých věcech: často přicházejí úplně nečekaně a
nezaslouženě, jako Boží dar, který si neumíme opatřit a naplánovat.
O tom jsou ostatně také celé Velikonoce. To, co nikdo nečekal, se stalo skutečností. Když Ježíš
umíral na kříži, jeho učedníci stejně jako jeho nepřátelé si shodně říkali: to je konec. Konec příběhu
jednoho člověka, který měl přinést Boží království, ale místo toho zemřel jako zločinec. Ježíšův
příběh ale neskončil. Ježíš byl vzkříšen a žije dál, jen jinak než předtím. Ale nejen Ježíš sám, ale
také my všichni máme být pokračováním jeho příběhu. Jeho poselství máme nést dál.
A máme ho nést právě v této době, kdy je tolik lidí smutných, vyčerpaných a zoufalých. Jako se
světem šíří zlá nemoc a rozsévá neštěstí, tak se má šířit i ta epidemie dobra, ta dobrá zpráva o Ježíši
Kristu, a probouzet radost a naději. Každý z nás může být jejím přenašečem. A není k tomu potřeba
mnoho: stačí, když třeba zatelefonujete někomu, kdo je sám, a řeknete mu, že ho máte rádi.
Modleme se: Dobrý Bože, děkujeme ti, že jsi stále s námi. I tehdy, když se cítíme být sami a
opuštění. I tehdy, když nám někdo ublížil. I tehdy, když jsme my někomu ublížili. I ve chvílích, kdy
nerozumíme, co se s námi a kolem nás děje. I ve smutku, beznaději, když nevíme kudy kam – ty nás
stále doprovázíš, bereš za ruku, povzbuzuješ, dáváš novou sílu. Z toho se radujeme a za to ti
děkujeme. Za dveřmi už jsou Velikonoce. A ty jsou pro nás ujištěním, že jsi zvítězil nad vším zlým,
co nás ohrožuje. Na tvou lásku a věrnost je dokonce i samotná smrt krátká. Kam ty přicházíš, tam se
dějí nové věci: otevírají se oči, které předtím neviděly; otevírají se srdce, která nedokázala milovat;
usmiřují se ti, kteří se předtím nenáviděli; uzdravují se ti, kdo byli nemocní. Prosíme tě, abychom tě
uměli přijmout a nechali se tebou proměnit. Amen.
Poslyšme slovo z Janova evangelia, kapitola 13., verš 1 – 8. Bylo před velikonočními svátky. Ježíš
věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa šel k Otci; miloval své, kteří jsou ve světě, a
prokázal svou lásku k nim až do konce. Když byli u večeře a ďábel již vložil do srdce Jidáše
Iškariotského, syna Šimonova, aby ho zradil, Ježíš vstal od stolu a vědom si toho, že mu Otec dal
všecko do rukou a že od Boha vyšel a k Bohu odchází, odložil svrchní šat, vzal lněné plátno a
přepásal se; pak nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat je plátnem, jímž
byl přepásán. Přišel k Šimonu Petrovi a ten mu řekl: „Pane, ty mi chceš mýt nohy?“ Ježíš mu
odpověděl: „Co já činím, nyní nechápeš, potom však to pochopíš.“ Petr mu řekl: „Nikdy mi
nebudeš mýt nohy!“ Ježíš odpověděl: „Jestliže tě neumyji, nebudeš mít na mě podíl.“
Nacházíme se krátce před Velikonocemi. Ježíš se schází se svými učedníky. A udělá věc, kterou
nikdo nečekal. Začne svým učedníkům umývat nohy. Že hostitel nabízel svým hostům vodu, aby si
po cestě mohli opláchnout špinavé nohy, na tom nebylo nic divného. Patřilo to tehdy dokonce k
základním pravidlům pohostinnosti. Asi tak, jako když návštěvě, která má za sebou dlouhou cestu,
nabídneme, že se může v naší koupelně vysprchovat. Cesty tehdy byly prašné a chodilo se obvykle
v sandálech.
Potíž je, že takovou činnost – pokud se host neumyl sám - prováděli obvykle otroci, protože byla
pokládána za hodně podřadnou a ponižující. A teď něco takového dělá sám Ježíš. Jejich mistr. Není
divu, že Ježíšův čin vzbudil překvapení. Učedníci se cítí nepatřičně, nezmůžou se ani na slovo. Až
Petr se ozývá a rázně protestuje. Avšak Ježíš si to nedá rozmluvit. Jestliže to, Petře, nepřijmeš, pak
přestáváš být mým učedníkem, vzdaluješ se ode mě. Odmítáš to, co ti právě dávám.
Proč něco takového Ježíš udělal? Jaký to mělo význam? Někdy nám činy řeknou víc než slova.
Proto taky Ježíš často vyprávěl podobenství, tedy příběhy s důležitým poselstvím, které se ale nedá
moc dobře popsat slovy. Když je učedníci slyšeli, najednou jim došlo – aha, Ježíš to myslí takhle.
To, co Ježíš právě udělal, bylo také takové podobenství. Tak trochu hádanka, kterou musíme
rozluštit. Jeho úkon měl hlubší smysl. Ježíš své učedníky – a vlastně nás všechny – chtěl poučit o
tom, jaký je Bůh a jak se k nám chová.
Především: Bůh se nás v Ježíši Kristu dotýká. Je nám na dosah. Není vzdálený a nedostupný. Ví, co
prožíváme. A dokonce ještě víc: prožívá to, co prožíváme my. Ví dobře, čím se trápíme i z čeho
máme radost, zná naše strachy i naděje. K takovému Bohu, který je blízko, se můžeme snadno
obracet v modlitbě, smíme se mu se vším svěřit v důvěře, že nás bude slyšet a bude nám rozgumět.
Co je ale nejdůležitější: Bůh se v Ježíši Kristu dotýká naší špíny, kterou jsme na sebe po cestě
nabalili. A sám se při tom – jak jinak – ušpiní. Ale nejedná se o špínu, kterou lze vodou a mýdlem
snadno umýt. Na Ježíše doléhá špína, která je uvnitř nás a které se tak lehce zbavit neumíme.
Všechno zlé, čeho je člověk schopen - nenávist, závist, zbabělost, zrada - , to Ježíš na vlastní kůži
poznal.
A místo toho, aby nás za to odsoudil a zlomil nad námi hůl, tak to naše do nitra zažrané zlo
odstraňuje. Ne z bezpečné vzdálenosti, ale pěkně zblízka. Jde za námi do toho bláta, ve kterém
brodíme – a riskuje při tom, že se v něm sám utopí, že ho strhneme k sobě dolů. Ježíš dělá to, co my
moc neumíme. Vždyť kdo z nás by se chtěl dobrovolně umazat cizí vinou? Je nám zatěžko umývat
tam, kde jsme špínu sami nezpůsobili. Ať se každý stará sám o sebe, ať si sní, co si nadrobil a dá mi
pokoj se svými problémy, říkáme. Ale Ježíš se tak nechová. To znamená, že ani Bůh se tak vůči
nám nechová, třebaže by na to měl plné právo.
Také nám by asi z celé situace bylo trapně. A přece tuto trapnost máme snést. Je to pro nás důležité.
Když vidíme Ježíše, který kvůli lidské zlobě trpěl na kříži, uvědomujeme si, co jsme my lidé zač.
Když nevinný Ježíš z nás smývá naše viny, dojde nám, co všechno jsme napáchali. Zároveň ale
věříme, že Bůh se dotýká našich nečistot a uzdravuje nás.
Modleme se modlitbu Páně: Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království
tvé. Buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše
viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť
tvé jest království i moc i sláva na věky – amen.
Přijměte požehnání: Ježíš říká: Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět,
já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí!
Přeji vám za sebe i za celý kobyliský sbor požehnané Velikonoce.
Ondřej Kolář, 31. března 2021